Přehnaná touha po úspěchu jako cesta zkázy

Dnes ráno jsem seděla před hodinou ve třídě a snažila se rychle doučit všechno to, čím jsem si nebyla jistá i to, na co jsem se z lenosti podívala až slepenýma a unavenýma očima v metru...

Normálně se to nestává, ale naše profesorka nešla 5,10minut....

Začala jsem přemýšlet, naši mi vždycky říkali, že se musím snažit a že pak všechno půjde, ale poslední dobou (asi i tím, že nemohu kvůli zdraví chodit do školy každý den) to začíná dřít...

Nikdy jsem to nedělala, ale začala jsem si psát tahák...

Za nějakou dobu, když už jsem měla písemku před sebou mi došlo, jak jsem byla hloupá....

Jedna věc je, že jsem všechno věděla, ale ta druhá je horší:

Dnešní svět po nás chce heroické výkony, které jsou kolikrát nad naše možnosti a on to ví. Co je ale podstatné, není důležité JAK, ale , že jich VŮBEC dosáhnete...

Ne, nemohu se smířit s tím, že , i když se snažím, vznáší se nade mnou hrozba stejné čtyřky, jakou má vedle mně člověk, který nikdy nic nedělal, ale i když je to těžké, v tu chvíli jsem věděla, že chci být jiná.

Slíbili jsme Bohu, že nebudeme podvádět, krást a lhát....

Ale co děláme každý den? ,,Krademe´´ filmy na uloztu, podvádíme při testech, lžeme, když nás někdo náhodou nachytá nebo kolik jen říkáme milosrdných lží...

Všechno z toho, co jsem vypsala v posledním odstavci je ´´normální´´, ale sama začínám vidět, že ne 100% správné.

Jděme tedy a trošku změňme svět tím, že budeme jiní, třeba pak bude slovo ´´normální´´ vystihovat jinou skupinu lidí :)).