Nemohu ho vystát, ale...
Často si všímám toho, že mi na lidech vladí vlastnosti, které sama mám nebo naopak jejich protipól, který je stejně kontraproduktivní...
Začala jsem ale přemýšlet o tom, proč to tak je.
Vesměs jsou to věci, které se snažím změnit, protože nemohu vystát.
Mám ale právo mít antipatie k někomu, když mám sama máslo na hlavě?
Ať je to jakkoli, sebeovládání a sebereflexe dnešní době začíná chybět a tyhle stejné chyby nám mohou být motivací na cestě ke změně, zároveň ale musíme najít,odkud se vzaly v nás, abychom mohli pochopit a přestat vyšilovat z ostatních....
Sama se snažím zatnout zuby, hlídat se a nabízet přátelství lidem, kteří mi opravdu pijí krev....Občas to strašně bolí, někdy se snížím do čehosi mezi vylitím srdce nebo pomluvou, i když vím, že dělám špatně...
Ale kromě sebeobohacení mohu toho člověka poznat i z jiných stránek nebo ho ovlivnit v jeho záporech....
A co vy....také máte okolo sebe lidi, které když vidíte, vře vám krev v žilách?
Komentáře
Rubriky
Fotogalerie
Nejnovější
- 20. 8. 2012 Ekumena jako dar lásky
- 21. 2. 2012 Nemohu ho vystát, ale...
- 9. 2. 2012 Bože co ještě chceš?
- 8. 2. 2012 Přehnaná touha po úspěchu jako cesta zkázy
- 7. 2. 2012 Beznaděj
Jejda, o tom bych mohl napsat celý článek... ale do komentáře to trochu zkrátím :)-
Ale vážně. Jsem člověk, který se snaží být zadobře s každým, a vzhledem k mé přátelské povaze to většinou jde. Někdy ale hlavou zeď neprorazíš. V mé současné práci jsme měli jednu holku, se kterou to opravdu nešlo. Skoro s nikým se nebavila (snad jen se 2 lidmi, ostatní neuměla ani pozdravit), nekomunikativní, o přestávce raději seděla sama, nepracovitá (nebo spíš zdechlá)...
Jednou vznikl nějaký konflikt mezi ní a jedním kolegou. Ona se pak na to mne vyptávala. Já se do toho nechtěl míchat, takže tu konkrétní situaci jsem neřešil. Co jsem si však neodpustil, bylo říct jí, že už se těšíme, až tu nebude (za pár dní jí končila smlouva). Překvapila mne, když mi řekla, že ona taky.
Ještě dokončím myšlenku, protože víc mě to napsat nepustilo.
Víš, byli v práci lidi, kteří ji naprosto nemohli vystát (dokonce většina). U mne ale převládla naprostá lhostejnost. Těžko uvěřit, že se to někomu podařilo, ale je to tak. Když to s někým nejde, tak to prostě nejde. Takže ať si dělá co chce, žije si jak chce, mně je to jedno.
Ta dotyčná je vlastně první v mém životě, komu se podařilo dosáhnout něčeho takového. Snad takových lidí nebude moc.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.